Slib - 10. kapitola

Seděla v okenním výklenku a zamyšleně hleděla do krajiny. Fascinovala ji kovově šedá obloha, s níž ostře kontrastovalo žluté, oranžové a červené listí stromů. Kam jen oko dohlédlo, byla barvená záplava. Na stromech, pod nimi i na nádvoří hradu. Chladný podzimní vítr se proháněl krajinou a ohýbal koruny stromů.
Hořkosladce se usmála.
Stará vrba mlátička se již zbavila všech listů. Jednoho dne se prostě rozhodla a jediným pohybem je ze sebe shodila. Nyní stála nahá v okolní krajině a důstojně čelila postupujícímu chladu a sílícímu větru.
Skrytě si povzdychla. Chtěla by se jí podobat. Chtěla by být jako ten strom. Jeho hrdost a rozhodnost stále ještě měla, ale síla jí docházela. Tolik by si přála mít sílu ze sebe všechno shodit a žít. Teď, když po létech měla skutečný důvod. Bohužel... Sil jí kvapem ubývalo a nikdo to nevěděl lépe než ona.
Ozvalo se zaklepání. Hermiona odvrátila hlavu od okna a zadívala se na zavřené dveře. Smutek jí zářil z očí a násilím potlačila deroucí se slzy. Nastal čas. Někdo se musí postarat o Harryho odkaz. A hlavně... někdo se musí postarat o to, aby muž, stojící za dveřmi, nezůstal na tomto světě sám. Z celého srdce si přála zůstat s ním, ale věděla, že některé sny jsou nesplnitelné. Její sny o šťastné lásce vzaly za své již dávno. Nyní se probudily a hřály ji. Dodávaly jí odvahu čelit narůstající bolesti i strachu z odchodu. Kvůli němu však musela být silná. Dělal by si výčitky a to nikdy nedovolí. Stejně jako nedovolí, aby zůstal sám. To si nezaslouží. Samota je... samota. Pocity, jenž člověk cítí, když zahlédne šťastný pár, nebo když přijde Štědrý den a on je u stromečku sám a polyká slzy, byť skrytě, protože milující rodina by nikdy nepochopila, že její láskyplná péče nestačí, se nedají popsat.
Stejně jako ona si samoty užil až dost. „Pojďte dál, Severusi.“
Do pokoje vstoupil muž, jemuž věnovala poslední dobou celé moře myšlenek. Hořkých myšlenek. I ve snech vídala jeho starostlivou tvář, jíž si zamilovala. A kterou musela za krátký čas opustit.
S vypětím všech sil se na něj usmála a vstřebávala životní energii, kterou kolem sebe šířil.
Zkoumavě si ji měřil pohledem a soustředěně se mračil. „Je všechno v pořádku?“
Chtělo se jí vykřiknout: Jak by mohlo být, když umírám! Ale ovládla se. „Samozřejmě, v tom nejlepším.“
Nepřestával se mračit a Hermiona neodolala. Vstala a přistoupila k němu. Palcem vyhladila ustaranou vrásku na čele. „Nemračte se, nesluší vám to.“
Překvapeně na ni zazíral, jinak se jeho pohled popsat nedal, a Hermiona se uvolněně rozesmála.
I Severus se pousmál. Neslyšel ji tak dlouho se smát, že mu to teď znělo jako rajská hudba. „Připravená?“
Přikývla a vykročila ke dveřím. Když se dostali z dosahu ochranných kouzel, Hermiona jej chytla za ruku. „Musíte mi věřit, Severusi. Teď se s vámi asistovaně přemístím. Není to proto, že bych vám nechtěla říct kam, ale to místo je... Nemá název.“
Stiskl jí ruku a neodporoval. Hermiona se s ním asistovaně přemístila. Ocitli se před starým domem, který byl citlivě zrekonstruován a přímo dýchal pohodou.
Nade dveřmi se skvěl název: Dům dětí Harryho a Ginny a drobnými písmeny dodáno: sen, který se nikdy neuskutečnil.
Překvapeně na ni pohlédl. „Kde to jsme? Prozradíte mi to konečně?“
Jemně se usmála a vykročila. „Uvidíte, zatím se jen dívejte, prosím.“
Vešla do haly a Severus ji následoval. Ani se nestačil vzpamatovat a pod nohy se jim připletlo několik honících se dětí. Vypadaly šťastně, ale něco tu nehrálo. Jejich kroky byly příliš nejisté, pohyby nekoordinované. Severus si je pozorně měřil a v tom mu to došlo. Každé z těch tří dětí, které se honily v hale, bylo postižené. V očích měly zvláštní lesk a na tvářích úsměvy, jež braly za srdce.
Najednou jeden z nich upadl a rozplakal se. Druzí dva kloučci se po sobě podívali a jako na povel ztuhli. Rysy jim ztvrdly.
Hermiona k nim pomalu přistoupila a vzala nejmenšího plačícího kloučka do náruče. „Pšt, Stephene, pšt. To bude dobré, broučku,“ mluvila tiše a pomalu.
Chlapec ji prudce objal kolem krku a mumlal něco nesrozumitelného. Severusovi to znělo jako „Mimio.“ Pak pochopil. Mimio, bylo Hermiono. Chlapec ji očividně dobře znal a cítil se u ní v bezpečí. Chtěla se s ním zdvihnout, ale on začal znovu usedavě plakat. Tak se tedy posadila do tureckého sedu, hošíka na klíně. Pomalu se kolébala a nepřestávala jej hladit.
Netrvalo dlouho a přihnala se mladá žena. Severus ji okamžitě poznal. „Slečna Láskorádová.“
Lenka se zarazila a usmála se. „Vítejte, pane řediteli,“ pokynula mu hlavou a červené náušnice ve tvaru jablek se jí rozhoupaly. „Crisi, Luku,“ otočila se na chlapce, „ běžte do společenky.“ V ten moment byli pryč. Severus se ušklíbl. Lenka jen zavrtěla hlavou a odcházela. Pak, jakoby si na něco vzpomněla, otočila se zpět a provrtala Hermionu pohledem. „Bylo načase,“ řekla záhadně a odešla.
Severus chvilku nerozhodně pozoroval Hermionu. Vycítila jeho pohled a zdvihla hlavu. Aniž by přestala chlapce hladit, odpověděla na nevyřčenou otázku. „Tenhle dům jsem založila jako útulek, bezpečné místo pro děti, které byly válkou postiženy nejvíce. Většina z nich zažila mučení kletbou Cruciatus. Někteří z nich se postižení narodili. Podle lékouzelníků jsou všechna poškození nenapravitelná a způsobená mučením matky, když byla těhotná. Přestože si děti většinou na tu hrůzu nepamatují, jsou nezvykle lekaví. V tom nejútlejším možném věku zažili bolest, jakou by neměl pocítit žádný dospělý natož malé dítě. A je jedno jestli Voldemort mučil přímo je, nebo jejich matku.“
Na okamžik se odmlčela. „Proto se Cris a Luk zarazili, když Steph spadnul. Čekali trest. Nikdo je nikdy netrestal ani na ně nevztáhl ruku, alespoň od doby, co jsou zde. Ale paměť a strach jsou silnější. Když jsem ležela u Munga, zjistila jsem, že po válce je velký počet takto postižených dětí. Ani je všechny nezvládáme ubytovat. Dům má přeci jen omezenou kapacitu a ošetřovatelé jsou jen lidé. Celkem je tu třicet dětí.“
„Proč?“ Na víc se nezmohl.
Zavrtěla hlavou. „To nebyl můj slib. Ale cítila jsem dluh. Získala jsem všechen Harryho majetek a věděla jsem, že jej nikdy nevyužiju. Ne, neutěšujte mne, prosím,“ zarazila jej, když viděla, že se chystá protestovat. „Chtěla jsem, aby Harryho a Ginny něco spojovalo, i kdyby to měl být jen název domova. Jednou Ginny pochopí...“ nechala větu nedokončenou a sklonila hlavu ke kroutícímu se Stephenovi, jenž se dožadoval její pozornosti. „Copak je, miláčku.“
„Pá!“
„Vidíš, tak jsi plakal, že jsem ti zapomněla pána představit. Tak hop na nožky!“
Chlapec, jakoby jí rozuměl každé slovo, vstal a vážně pohlédl na Severuse. Ke svému vlastnímu překvapení věděl, co má udělat. Sedl si na bobek a vážně na malého pohlédl.
Stephen si jej pozorně prohlédl. Pak se mu tvář rozzářila a Severuse někde v hloubi těla zvláštně bodlo. „Líbí!“
Hermiona se rozesmála. „To jsem ráda, Stephe. Pán je kamarád. Severus.“
Ještě několikrát mu nezvyklé jméno zopakovala. Najednou chlapec přikývl a prudce Severuse objal. Pohladil jej malou ručkou a opakoval: „Sus, líbí, Sus.“
Proti své vůli ucítil, že mu do očí vstupují slzy. Neplakal... roky. Naposledy po Lilině smrti. Uvědomil si absurdnost situace. Sedí v domě, který nikdy neměl, s dítětem na klíně, jež nikdy nechtěl a s něžným úsměvem se na něj dívá žena, jíž nikdy nemůže mít. Teď to věděl najisto. Jinak by ho sem nevzala.
Unaveně svěsil ramena a již poněkolikáté ten den se zeptal: „Proč?“
Probodla jej pevným pohledem. „Kdysi jsem dala Harrymu slib. Vlastně těch slibů bylo několik. Přišel čas, aby mi někdo prokázal stejnou službu. Proto jste zde – chci od Vás slib, Severusi.“